Brno – bez filtru

Brno – město, kde se realita rozhodla nebrat se vážně.

Den první

Koláž po třech espressech

První kroky z nádraží, které vypadá jako překážková dráha se schody pro výcvik alpské jednotky. V podchodu se ozývá evergreen: „Pec nám spadla, pec nám spadla…"

Město tě hned na úvod přivítá betonem, prachem a chaosem. Teprve potom ti pomalu odkrývá ty hezčí vrstvy.

Ten surreální uvítací balíček vypadal takto:

• Růžovo-fialový pochod legín a květovaných minisukní – podle mě tajná brněnská guerillová akce proti nudné konfekci.
• Nad nepálskou restaurací cedule „Psychomodulační látky" z roku 1985. Hned vedle „Tattoo Lexus" a nápis „Průchod přes trafiku před vámi". To už není Brno, to je Matrix.
• A do toho všeho kráčí oranžový mnich kolem KFC, jako by si šel jen tak pro kyblík křídel. Normální čtvrtek v Brně.

Koláž po třech espressech s názvem: „Já jsem chaos, ale barevný."

Na otázku, kudy se dostanu do hotelu, jsem dostala pozvání na pivo a bůček. Když jsem s díky odmítla, slyšela jsem za zády:
„Neblbni, pojď s náma, a jestli je to moc kalorický, tak si vezmeš zítra stahovací prádlo."

Kufr rachotí po kočičích hlavách. Zvednu oči k nebi a místo modré oblohy vidím ceduli:

Káva. Víno. Relax.
Finance. Reality. Spolu.
Protože můžu.

To je charakterová studie střední Evropy v jedné větě.

Není to město jedné nálady. Je to město střihů, skoků a nečekaných přechodů – chvíli výšky, chvíli hloubky, žádný pevný rytmus. Trochu rap, trochu pop, občas metal.

Z prvního šoku se pomalu vynořuje jemnější čtení města. Nejen chaos a hlášky, ale i elegantní proporce domů, jemné ornamenty, měřítko ulic a ten lehce rakousko-uherský otisk, který tu stále dýchá.

Brno si řeklo: Když je svět absurdní, uděláme si z něj aspoň hezký suvenýr.

2,5 hodiny od Prahy a najednou jsi na úplně jiné planetě sluneční soustavy.

Po ubytování vyrážím objevovat další vrstvy. Z rušné ulice se propadám průchodem mezi domy na opraskaný dvoreček plný graffiti a kol. Najednou jsem v jiném světě – syrovém, neuhlazeném, ale neskutečně živém. Berlínský vibe na moravský způsob.

Brno prostě nemá jednu tvář. A je to tak správně.

Za designem mířím do Object Concept Store. Malý, ale sympatický. Hned vedle mě čeká odměna – krásný bar s výbornou kávou.

Hlad mě dovedl do Soul bistra. Tikka Masala tam byla tak dobrá, že omáčka i čerstvý koriandr vypadaly jako vizuální i chuťové nebe.

Černý kamenný kolos na Náměstí Svobody není raketa, ale orloj. Skládá se z několika rotujících skleněných částí, které se otáčejí proti sobě. Hledat na něm přesný čas je fuška, takže jsem to nakonec vzdala a podívala se na mobil.

Proč je to tak složité? Protože je to symbol brněnské odvahy z roku 1645. Tehdy švédský generál slíbil, že pokud nedobude město do poledne, odtáhne. Brňané začali zvonit poledne už v jedenáct. Švédové odtáhli. Konec příběhu.

A to nejlepší? Kuličky.

Každý den přesně v 11:00 orloj zahraje melodii a z jednoho ze čtyř otvorů vypadne skleněná kulička v barvách Brna. Lidé stojí u otvorů (říká se jim „kapsy") už od desíti a snaží se ji chytit. Je to regulérní brněnský sport – mix turistů a místních profíků.

Šance? Přesně 25 %. Jedna kulička, čtyři díry. Čistý hazard vytesaný do černého granitu.

A mezi tím vším se po náměstí procházejí trpaslíci.

Brno je město, kde poledne chodí dřív a trpaslíci později.

Drak v průjezdu

Brno: město, kde legenda nekončí u stropu, ale pokračuje na talíři.

V průjezdu radnice visí drak (ve skutečnosti krokodýl) už od roku 1568. Podle legendy ho přelstil řeznický tovaryš pytlem nehašeného vápna ve volské kůži. Krokodýl se napil ze Svratky, vápno v něm začalo „vařit" a… zbytek visí dodnes nade mnou.

Brno ale jde vždy o krok dál. Nejdřív ti ukáže opravdového draka a pak ti nabídne suvenýr s jeho kostrou na propisce, hrnku i tričku.

Udělat z krokodýla prémiový merch vyžaduje odvahu, sebevědomí a lehkou ztrátu ostychu vůči realitě.

Humor tu chodí po ulici bez vodítka.

Hned vedle na gotickém portálu radnice je schválně křivá věžička. Prý ji mistr tesař nakřivil z pomsty, protože mu radní nechtěli zaplatit domluvenou cenu. V Brně je prostě všechno tak trochu „jinak".

Sedím na lavičce, pozoruji ten barevný dada vesmír a najednou přichází pointa – paní s batohem ve tvaru muchomůrky na zádech. V tu chvíli mi to došlo:
„Pokud nemáš na zádech houbu nebo vedle sebe oranžového mnicha, jsi tu vlastně za exota ty."

Návod, jak splynout s Brňany:

1. Zapomeň na pražskou logiku.
2. Přijmi, že krokodýl je drak a černým nábojem je vlastně orloj.
3. Pořiď si propisku s kostrou plaza a pozoruj svět přes dno skleničky moravského bílého.

Myslím, že dnes usnu jako ten drak po vápně.

Den druhý — 1. 5. 2026

Liběna Rochová: Doteky

Svátek práce oslavíme stylově po česku – nakupováním. Protože jeden den bez nového trička nebo rohlíku by přece znamenal konec civilizace.

Zatímco Brno bojuje o kuličky a slevy, já mířím do Uměleckoprůmyslového muzea na výstavu Liběny Rochové: Doteky.

Liběna Rochová je královna českého designu. Její práce spojuje vysokou krejčovinu, umění a neskutečnou disciplínu. Modely, které nejsou jen oblečením, ale emocí a materiálem v pohybu.

Kontrast mezi dramatickými černými siluetami a jemnými éterickými bílými modely byl přesně tou vizuální očistou, kterou moje nervy po včerejším brněnském chaosu potřebovaly.

Muzeum samotné má skvělý design shop a kavárnu Robot. Digitální projekce, robotické rameno servírující kávu, minimalistický futuristický interiér… Platit za kávu tu vypadá jako sci-fi performance.

To město je jako hlava Medúzy

Říkalo se mu „Moravský Manchester" a ne náhodou. V 19. století patřilo mezi nejdůležitější průmyslová města monarchie. Textil, přádelny, soukenictví – všechno tu pulzovalo.

Dnes se tu mísí secese s průmyslem, funkcionalismus s humorem a lehkou dadaistickou poruchou osobnosti. A já brečím nad tím, že bych si tu v roce 1913 mohla koupit vilu za 290 000 Kč.

Brněnské Turistické informační centrum (TIC) je mimochodem jedno z nejlepších v Česku. Místo zaprášených pohlednic tu mají moderní designový concept store plný lokálních designérů a věcí s hlavou a patou.

Dominikánské náměstí

Zkuste si ke dnu jednoho z těch kuželů přiložit ucho a něco pošeptat. Akustika tu hraje zvláštní hry.

A pak je tu „Spravedlnost" před Nejvyšším správním soudem – socha muže, který zvedá obří kvádr. Brňáci ji okamžitě překřtili na „Exekutor stěhuje ledničku".

O kousek dál stojí další brněnský fotopoint – obří socha Jošta Lucemburského na koni s neuvěřitelně dlouhýma nohama od Jaroslava Róny. Když se postavíte přímo pod koňskou hlavu a podíváte se nahoru, chápete, proč je to hit.

Parnas jako anomálie

Kašna Parnas na Zelňáku působí v tom brněnském kontextu skoro jako zbloudilý cestovatel v čase. Je to ten moment, kdy se Brno pokusilo být „baculaté" a zdobné, ale zbytek náměstí ho prostě nepustil dál. Zatímco zbytek města sází na gotickou přísnost nebo funkcionalistickou čistotu, Parnas je takový barokní „výbuch" uprostřed trhu – kamenná „šlehačka" plná soch.

Den třetí — 2. 5. 2026

Výšlap na Špilberk

Ten výhled z hradeb Špilberku na Petrov v ranním slunci je prostě „v cajku". Ten pravý moment na hluboký nádech.

Z výšky je najednou Brno klidné, máš ho jako na dlani – od Petrova až po komíny „Moravského Manchesteru". Totální zen. Podezřívám nebe, že si dnes koupilo modrou barvu ve slevě – je tak hluboká, že to působí až kýčovitě. Možná ji Pantone zařadí do vzorníku jako Pantone Brno Blue.

Jen co si člověk ujasní, že Brno je strohá gotika a funkcionalismus, vybafne na něj pod Špilberkem zlatá pravoslavná kopule. Brno zkrátka nesnáší jednoduché škatulky.

Nejdřív ti ukáže ty „ošklivé" šrámy, prach a chaos u nádraží, aby tě pak postupně, vrstvu po vrstvě, nechalo nahlédnout pod kůži. Od syrových dvorků s graffiti přes minimalistické galerie až po ten nečekaný klid na hradbách Špilberku.

Brno není dokonalé. Ale udělalo obrovský posun. Ve vnímání veřejného prostoru, v gastronomii i v tom, jak působí na lidi. Vizuální smog ustoupil, město se otevřelo a místo chaosu, který odhání, dnes nabízí atmosféru, která zve zůstat. Není neosobní. Naopak. Je plné optimismu, který je nakažlivý. A nakonec vás obejme víc, než jste čekali.

Všechny cesty vedou na Zelný trh – lidově Zelňák. A kde jinde obědvat než v Būcheck? Food truck s nálepkami Gault & Millau pro roky 2025 a 2026. Ty tam nejsou jen tak pro ozdobu. To je v gastronomickém světě sakra velká věc a potvrzení, že Brno v jídle fakt hraje extraligu.

Lesklá houska, pořádná struktura masa, sýr přesně tam, kde má být, a žádná zbytečná akademie kolem. Tímhle obědem dostaneš zásah do chuťové paměti tak silný, že na něj nikdy nezapomeneš.

Jídlo je tu výborné skoro všude. A zmrzlina? I ta obyčejná vanilka nebo čokoláda jsou dotažené k dokonalosti. Ale o tom zase příště.

Nejhorší zážitek přišel až nakonec

Veřejné toalety na hlavním nádraží jsou schované v podzemí, kam člověk s kufrem a batohem schází desítky schodů. Po digitální platbě následuje průchod úzkou mříží, ve které se snadno zaseknete i bez zavazadel.

A to nejdůležitější: pokud je tohle problém pro běžného cestujícího, co teprve vozíčkář, rodič s kočárkem nebo senior o berlích?

Odjezd z Brna připomíná disciplinární zkoušku z orientace, rychlosti a fyzické zdatnosti. Konečné číslo koleje se objeví, lidé se rozběhnou podzemními chodbami, značení nestačí a orientaci supluje místní „dirigent". Nástup do vlaku se zavazadlem působí spíš jako překážková dráha než jako veřejná doprava 21. století. A kdo má jakýkoli handicap, ten je z toho systému v podstatě okamžitě vyřazen.

Epilog: návrat do reality

Nebo jsem si to aspoň myslela.

Vlakem zpátky sedím v business class, objednávám si wrap a na chvíli uvěřím, že mě čeká důstojný návrat do civilizace. Wrap je výborný, to ano. Jenže stolek je velikosti větší pohlednice a po jídle nastává nová disciplína: statická výdrž s talířkem na stehně.

Pán naproti je na tom stejně. Pije kávu a bojí se pohnout. Sedíme proti sobě jako dvě sochy čekající na osvobození od nádobí.

Wi-fi občas vypadává, někdy i proud, a číšník mezitím sbírá použité nádobí do náruče, protože tác by zřejmě narušil minimalistickou koncepci utrpení.

Tohle už není návrat.
To je meditace v pohybu.