AI není můj návrhář. Je to můj skicák.
Když jsem před lety začínala navrhovat interiéry, každý nový nápad znamenal obrovské množství investované energie. Jeden směr, jedna ucelená myšlenka, hodiny modelování, renderů a bezesných nocí.
A s tím přicházel strach.
Co když ta myšlenka není dobrá? Mám vůbec energii zkusit druhou variantu?
Dnes si dokážu během jediného odpoledne vizuálně ověřit deset různých cest. A paradoxně právě díky tomu jsem začala mnohem víc věřit vlastní intuici.
Kolem umělé inteligence v kreativním průmyslu se dnes točí dva nudné extrémy.
První tvrdí, že „AI spasí všechno a designéři nebudou mít co žrát."
Druhý hystericky varuje, že „AI zničí kreativitu."
Realita ve špičkových studiích, kde je neustálý tlak na kvalitu, čas a originalitu, je ale mnohem pragmatičtější – a vlastně hrozně osvobozující.
1. Experiment přestal být drahý
Před dvaceti lety byla obrovská výhoda umět dokonale řemeslně kreslit nebo bravurně ovládat 3D software.
Dnes už to výhoda sama o sobě není.
Technická exekuce se stala komoditou.
AI dnes dramaticky mění to, jak vznikají moodboardy, rešerše, materiálové směry, ale i samotné texty a prezentace pro klienty.
AI zlevnila experimentování.
Stala se partnerem pro skicování a dodává designérům odvahu riskovat.
Ne proto, že by každá myšlenka vygenerovaná algoritmem byla dobrá.
Ale proto, že už není tak drahé zjistit, že dobrá není.
Před několika lety bych u jednoho komplikovaného konceptu proseděla několik večerů a do jiného, odvážnějšího směru bych se možná ani nepustila, protože by mi na něj nezbyla mentální kapacita.
Dnes proces odmítnutí slepých uliček trvá minuty, ne dny.
2. Designér jako editor
Nejtěžší není vytvořit, ale vybrat.
S tím, jak AI dokáže vychrlit desítky fotorealistických návrhů za hodinu, se zásadně mění role autora.
Designér se stává editorem.
Tato transformace je tématem, o kterém se dnes intenzivně mluví i ve velkých světových architektonických kancelářích. AI tam nefunguje jako náhrada člověka, ale jako hyperrychlý asistent, který testuje varianty.
Nejtěžší částí kreativního procesu už totiž není vytvořit obrázek.
Nejtěžší je podívat se na tu záplavu možností, uplatnit své oko, vkus i zkušenost a říct:
„Tohle. Tohle má duši a stojí to za další vývoj."
AI umí bleskově vygenerovat esteticky líbivý obraz.
Ale neumí poznat, který nápad má skutečný význam pro člověka, který v tom prostoru bude žít.
Rozhodné a konečné slovo bude mít vždy autor, ne algoritmus.
3. Uniformita představivosti
Když všichni píší stejné prompty.
Kde tedy leží skutečné riziko masového nasazení AI do designu?
Kupodivu to není uniformita samotných interiérů, ale uniformita naší vlastní představivosti.
Pokud budou všichni designéři používat stejné generativní nástroje, zadávat do nich podobné prompty a bezmyšlenkovitě kopírovat estetické trendy z Instagramu, začne vznikat jen naleštěný, dokonale vyrenderovaný průměr.
Stroje začnou chrlit nekonečné množství vizuálního šumu, který sice vypadá skvěle na displeji, ale postrádá jakýkoli hlubší koncept.
Skutečnou hodnotou designéra dneška je jeho vlastní optika.
To, jak se díváme na svět, jak interpretujeme lidské emoce, historii a kontext místa.
A tu nám žádná AI nedá.
Závěr
Více papíru pro náš rukopis.
Obrázků a vizualizací budou brzy na internetu miliony a rozpoznat podle nich konkrétního autora bude čím dál těžší.
Dobrých, silných myšlenek však bude v lidském světě pořád stejně málo.
Technologie mi nešetří přemýšlení. AI mi pouze šetří čas mezi dvěma myšlenkami.
Jako designérka nenechám algoritmus navrhnout celý projekt od podlahy po strop.
Používám ho k tomu, abych si bleskově otestovala hranice možného a posunula vlastní koncept dál.
AI mi nevzala můj rukopis. Jen mi dala nekonečné množství papíru, na který teď můžu kreslit.