Město jako živý otisk: Od chaosu devadesátek k architektuře Machoninových

Praha není statický dokument, ale živý organismus s vlastní setrvačností. Někdy je to harmonická symfonie, jindy bolestivý rozpad na kusy, které se dnes – o desítky let později – snažíme složit zpět do jedné logiky.

Aktuální pražská výstavní sezóna nabízí dvě fascinující sondy do toho, jak se v tomto městě přemýšlelo – a jak se v něm žije.

DEVADE: Praha kreslená pastelkami

Devadesátky nebyly styl. Byly to podmínky.

Období mezi lety 1989 a 2004 v Praze připomínalo divokou laboratoř. Architekti najednou dostali absolutní svobodu, investoři měli hlad po prostoru a kapitálu, ale systém plánování byl teprve v plenkách.

Město se učilo fungovat v nové realitě – a někdy to bylo spíš hledání než plánování.

Příklad Pankrác: Nedokončená debata ve skyline

Pankrác je jedním z nejviditelnějších důkazů tehdejšího „hledání se". Na kopci, který je viditelný z velké části Prahy, se potkal kapitál s ambicí, ale bez jasného scénáře.

Někdo chtěl nízké bloky navazující na historickou strukturu města.
Někdo snil o rozlehlých parcích.
Jiní chtěli „evropský Manhattan".

Výsledek? Něco mezi tím.

Pár věží, velké mezery a rozpačitá struktura. Pankrác je vlastně městská debata, která nikdy neskončila – jen zamrzla v podobě vertikál, které dodnes provokují při pohledu z Hradu.

Tip pro vás

Pokud chcete pochopit, proč Praha vypadá tak, jak vypadá, nenechte si ujít projekt DEVADE.

Kniha DEVADE Matěje Beránka a kolektivu se rychle stala jedním z nejdiskutovanějších titulů o současné pražské architektuře. Na publikaci navazuje výstava v CAMPu, která představuje třicet staveb formujících město v době, kdy se učilo být svobodné.

Spaceship Enterprise: Když architektura dýchá

Zatímco devadesátky byly o hledání řádu v chaosu, brutalismus manželů Machoninových byl o absolutní logice tvaru.

Výstava Spaceship Enterprise v galerii Prostora nás bere na palubu československého velvyslanectví v Berlíně – budovy, která v roce 1978 přistála jako vesmírná loď u Berlínské zdi.

Design bez kompromisů

Vstup do výstavy přes schodiště zalité světlem z luxferové stěny definuje celý zážitek.

Architektura zde přestává být budovou a stává se strukturou.

Co nás na práci Machoninových fascinuje i dnes?

Myšlení rukou
Archivní nákresy mají jemnost a přesnost, kterou žádný CAD nenahradí. Je to myšlenka zachycená v procesu.

Materiál jako emoce
Keramické kachle lamp jsou těžké a hmotné, ale díky lesku odrážejí světlo s neuvěřitelnou měkkostí.

Proporce bez agrese
Typické svítidlo – jednoduchý válec složený z modulárních segmentů. Je vysoké a dominantní, ale přesto neagresivní. Kvalita, kterou dnešní rychlá sériová výroba často postrádá.

Tady se navrhovalo opačně, než jsme zvyklí dnes.

Nejdřív myšlenka.
Pak materiál.
Pak výroba.

Žádné kompromisy.

Architektura není estetika, ale stopa

Architektura devadesátek i brutalismus sedmdesátých let mají jedno společné: jsou to stopy doby, které se nemažou.

Můžeme je číst a pochopit – nebo ignorovat.

Ale město si je pamatuje.

Při pohledu na nákresy Machoninových si člověk uvědomí jednu věc: dobrá architektura nestárne. Jen čeká, až ji znovu pochopíme.

Kde tyto stopy právě teď hledat