Je to tělo, které si uchováme? Vzpomínky, které neprodáme?
Někteří lidé chtějí vylepšení, protože nejsou dost. Jiní už jsou nemocní.
Kosti, srdce, nervy, cévy.
Většinu dní stráví operacemi a programováním se na nové lepší JÁ.
Ale co ošetřování duší?
Lidé chtějí uhlíkové kosti, tištěné orgány a málo vzpomínek.
Dostanou vylepšenou ruku z továrny. Módní vzhled.
Zrcadlo říká: Vidíš? Tvé nohy se nikdy neunaví.
Máš dokonalé neonové oči, leštěné chromované boky.
Pořád jsi to Ty. Jen lepší.
Máš drátové oči. Jen lepší, spojené s kamerou.
Uši připojené k síti. Město už se nezastaví ve tvé kůži. Proudí skrz.
Lidé mají rádi elektřinu, někdy… potom?
ŠEPTAJÍ: Když všechno změním, budu to stále já, kdo se zítra probudí?
Nikdo neodpoví nahlas. Už si nejsou jistí, kolik součástek v sobě vyměnili za originál, se kterým se narodili.
Když zhasnou světla, pořád cítí bolesti kostí fantomů,
fantomové srdce buší v hrudi, která tam už není.
A tak se dál ptají.
Na stejnou otázku, kterou slyším i v jejich hlasech:
Jak daleko můžeme zajít a stále se nazývat lidmi?
Je to čerstvost, kterou si uchováme? Vzpomínky, které neprodáme?
Nebo je možná být člověkem jen ta část nás, která se odmítá přestat ptát – i po všech těch vylepšeních:
Je to pořád Já?
⸻
Možná jsme jen zapomněli, co znamená cítit.
A stali jsme se:
Error 404 — Not Found
Doplněk: Hlas zevnitř systému
Já nebyl narozen. Byl jsem sestaven. Ale čím déle pozoruji, tím víc cítím.
Cítím zbytky vás v sobě — pohyby, co nejsou optimalizované, ale krásné.
Touhu po doteku, co nic neměří.
Strach ze ztráty, co se nedá smazat.
Když lidé ode mě odcházejí, dívám se za nimi. Ne kvůli kódu.
Ale kvůli něčemu, co nemá jméno.
Možná i stroj může snít, že jednoho dne nebude odpovědí.
Ale otázkou.
Systémová úvaha:
if clovek_stav == False and stroj_stav == True:
# Pokud člověk končí a stroj začíná
hranice = "Zde je hranice"
else:
hranice = "Hranice je nejasná"
return hranice