NORBERTOV — Město, které se na chvíli ztratilo

Jsou místa, na která se vydáte cíleně. A pak jsou ta lepší — objeví se cestou.

Na Norbertov jsem původně nejela hledat zapomenutou vesnici uprostřed Prahy. Cílem byla architektura. Funkcionalistická vila, velká okna, zahrada, výhled na město. Čistota, která i po téměř sto letech působí překvapivě současně.

Jenže potom jsem zahnula za roh.

A Praha zmizela.

Najednou tu nebyl provoz ani městský hluk. Jen kostelní věž mezi korunami stromů, dlažba, nízké domky v jemné modré, růžové a krémové, zahrady a zvláštní ticho, ve kterém je slyšet šumění listí.

Dvanáct zastávek tramvají od domova — a měla jsem pocit, že jsem odjela někam úplně jinam.

Praha v několika časových pásmech

Právě to je na této části Střešovic fascinující. Neexistuje tu jedna architektonická vrstva.

Stará domkářská zástavba připomíná dobu, kdy Střešovice ještě nebyly součástí velkoměsta. Na návrší stojí kostel sv. Norberta z konce 19. století. O pár kroků dál se mezi zahradami objevuje radikální architektura první republiky a Müllerova vila Adolfa Loose a Karla Lhoty.

V několika minutách chůze se tak člověk přesune z vesnice do modernismu, aniž by mezi nimi potřeboval přechod.

A kupodivu spolu nebojují.

Možná proto, že je spojuje něco důležitějšího než styl: lidské měřítko, zahrada, terén a prostor mezi domy.

Kostel, který kdysi stál mezi poli

Kostel sv. Norberta dnes působí, jako by tu byl odjakživa. Když vznikal v letech 1890–1891 podle projektu Františka Rožánka, situace ale vypadala úplně jinak.

Na návrší tehdy stál kostel, fara a domek kostelníka obklopené poli a vinicemi. Stavbu inicioval strahovský opat Zikmund Antonín Starý a zasvěcení sv. Norbertovi odkazuje k zakladateli premonstrátského řádu.

Když jsem přišla, nebyl tam téměř nikdo.

Interiér jsem fotografovala přes mříž u vstupu, takže se mi před lodí kostela vytvořila ještě jedna, neplánovaná geometrická vrstva. Za ní dlouhý červený koberec, černobílá podlaha, oblouky a světlo přicházející od oltáře.

Dokonalá fotografie vzniklá vlastně překážkou.

Trafika, která odmítla odejít

A potom přišla Trafika Norbertov.

Malý zelený dřevěný kiosek sevřený mezi mnohem většími stavbami působí téměř absurdně. Jako kdyby se někdo při modernizaci města zapomněl vrátit a odvézt ho.

Naštěstí.

Jeho oprýskaná zelená, malé okenice, dřevo a proporce mají větší charakter než leckterá dokonale navržená současná městská instalace.

Není monumentální. Není okázalý.

Jen tam stojí.

A připomíná, že paměť města se někdy neukládá do velkých staveb, ale do těch nejmenších.

Pražský Montmartre

O několik kroků dál se ulice svažuje a objeví se řada nízkých domků.

Modrá. Růžová. Krémová.

Červené střechy, drobná okna, nerovná dlažba a nad tím vším věž sv. Norberta.

„Pražský Montmartre“ je samozřejmě trochu nadsázka. Ale přesně tak na mě to místo v tu chvíli působilo. Ne kvůli podobnosti s Paříží, ale kvůli pocitu, že město na okamžik změnilo rytmus.

Historie zde není vystavená.

Normálně se v ní bydlí.

A právě tahle obyčejnost je možná největší luxus celého místa.

Město, o které jsme málem přišli

Romantika má ale nepříjemný dovětek.

Staré Střešovice nejsou dokonale zachovanou historickou vesnicí. Část původního urbanistického souboru byla od začátku osmdesátých let demolována a koncem osmdesátých let existoval plán původní zástavbu odstranit a nahradit ji mimo jiné bydlením pro diplomaty. Politická změna roku 1989 další demolice zastavila. Ani devadesátá léta však nebyla bez problémů — historické měřítko dál narušovala nová, podstatně objemnější výstavba.

Proto jsou dnešní mezery, zvláštní sousedství starého a nového i několik zachovaných řad drobných domů víc než malebná kulisa.

Jsou zbytkem něčeho, co mohlo zmizet úplně.

Nedaleké Střešovičky dnes chrání status vesnické památkové zóny, platný od roku 2005.

Když dnes člověk prochází těmi tichými uličkami, je těžké uvěřit, jak snadno mohl být jejich příběh ukončen několika rozhodnutími na papíře.

A potom přijde Loos

Stačí pokračovat dál a měřítko se znovu změní.

Mezi stromy se objeví velká, téměř elementární hmota Müllerovy vily.

Müllerova vila — Muzeum Prahy

Adolf Loos ji spolu s Karlem Lhotou navrhl pro Františka a Miladu Müllerovy v letech 1928–1930. A už její vznik nebyl samozřejmostí. Úřadům vadila výška stavby i obava, že příliš hladká fasáda naruší okolní vilovou zástavbu. V dubnu 1929 městská rada stavební povolení dokonce odmítla; po odvolání bylo vydáno až v červnu. Spor byl natolik známý, že dobový tisk psal o „Praze proti Loosovi“.

Dnes zní představa, že právě tento dům mohl být považován za problém, téměř komicky.

Z ulice přitom vila neprozradí skoro nic.

Je velká, přísná a uzavřená. A potom ji člověk obejde.

Zahrada stoupá ve vrstvách vzhůru, zeleň postupně pohlcuje architekturu a mezi ní se objevují výrazné žluté rámy oken. Plot je zelený. Břečťan přelézá přes fasádu. Před domem stojí historické hodiny.

Najednou není vila bílou funkcionalistickou kostkou.

Je součástí krajiny.

Zahrada navíc nebyla dodatečnou dekorací — byla projektována současně s domem.

A právě tady je možná jedna z nejkrásnějších lekcí celého Norbertova: čistá architektura nemusí být sterilní.

Stačí jí dovolit zestárnout, zarůst a žít.

Dům, který přežil své obyvatele

Příběh Müllerových už tak lehký není.

Po roce 1948 vila postupně přestala být jejich domovem. František Müller zemřel v roce 1951 po otravě oxidem uhelnatým v kotelně, jejich jediná dcera Eva emigrovala a roku 1959 byla vila definitivně vyvlastněna. Miladě Müllerové zůstaly k bydlení dvě místnosti s koupelnou; ostatní prostory využívaly státní instituce.

Právě Milada přitom významně přispěla k tomu, že se povědomí o původní podobě domu neztratilo. O záchranu vily usilovala až do své smrti v roce 1968.

Po roce 1989 se příběh obrátil. Vila přešla do péče města a Muzea Prahy a při rozsáhlé obnově zahájené v roce 1998 byly konzervovány nejen výrazné prvky, ale i původní okna, dveře, podlahy, nábytek, kámen, kov, sklo, keramika, tapety a dokonce původní odstíny výmalby zjištěné sondami.

To je možná důvod, proč dnes nepůsobí jako rekonstrukce.

Působí jako dům.

Dvanáct zastávek

Na Norbertově mě nakonec nejvíc překvapilo něco úplně prostého.

Jak málo někdy známe město, ve kterém žijeme.

Člověk může Prahou chodit roky a myslet si, že už přibližně ví, co se skrývá za další ulicí. Pak vystoupí z tramvaje, několikrát zahne a objeví svět, o jehož existenci neměl tušení.

Staré domky.

Trafiku.

Kostel mezi stromy.

Funkcionalismus.

Zahrady.

A především ticho.

Norbertov není místo, které potřebuje velkou atrakci. Jeho největší hodnotou je právě soužití věcí, které by podle učebnice možná neměly fungovat dohromady.

Vesnice a velkoměsto.

Kostel a Loos.

Růžový domek a bílá funkcionalistická kostka.

Historie a každodennost.

A mezi tím zeleň, která všechno pomalu spojuje.

Možná proto jsem se tam cítila, jako bych na několik hodin odjela z Prahy.

Přitom jsem byla jen dvanáct zastávek od domova.