Materiálové inovace dnes nevznikají jen hledáním nových surovin. Mění se samotný způsob, jakým o materiálech přemýšlíme — jak vznikají, co během svého života dokážou a co se s nimi stane potom.
Bakterie, mycelium, řasy nebo odpadní vlákna zatím nenahradí materiály, na kterých stojí současná architektura. Ukazují ale jiný směr: místo lineární výroby systém, ve kterém se materiál může stát součástí dalšího cyklu.
Nejde tedy o další „zelený trend“. Jde o otázku, která bude pro design stále důležitější: musíme materiál vždy vyrobit — nebo se můžeme naučit vytvářet podmínky, aby vznikl jinak?
Po staletí jsme materiály především těžili, tavili, vypalovali, lisovali a řezali. Vzali jsme surovinu, dodali velké množství energie a přinutili ji stát se něčím jiným.
Teď se do slovníku designu dostává nové sloveso:
pěstovat.
Bakterie dokážou spojovat minerální částice. Podhoubí prorůstá zemědělskými zbytky a vytváří lehké pevné struktury. Celulóza se mění v akustické panely. Mořské řasy se objevují ve svítidlech a površích. Odpadní textilie se vracejí do budov jako izolace.
Nejde přitom jen o hledání náhrady za plast nebo beton.
Zajímavá už není pouze otázka z čeho materiál uděláme, ale jakým procesem ho necháme vzniknout.
A to může být mnohem zásadnější změna, než se na první pohled zdá.
1. Dlaždice, kterou pomáhají vypěstovat bakterie
Jedním z nejpřesvědčivějších příkladů je Mimmik Tile, minerální dlaždice vyvinutá společností Biomason a dnes vyráběná v průmyslovém měřítku.
Její princip vychází z biomineralizace. Mikroorganismy během výrobního procesu podporují vznik krystalů uhličitanu vápenatého, které postupně spojují jednotlivá zrna kameniva. Přibližně po čtyřiceti hodinách vznikne souvislá minerální struktura. Bakterie tedy nezůstávají „živé v podlaze“ — svou práci vykonají během výrobního procesu a výsledkem je stabilní anorganický materiál.
Na rozdíl od keramiky nepotřebuje tento proces vypalovací pec a proti konvenčnímu cementu se vyhýbá vysokoteplotní výrobě portlandského slínku. Biomason svůj princip odvozuje od způsobu, jakým příroda vytváří například korály a další struktury na bázi uhličitanu vápenatého.
A nejde už jen o laboratorní vzorek. Mimmik se používá jako interiérová podlaha; mezi realizacemi je Helix Lab v dánském Kalundborgu, kde vznikla dosud největší instalace této technologie, a další kancelářské projekty v Nizozemsku a Londýně. Současný produkt je určen především do interiéru a další testování dlouhodobých vlastností pokračuje.
Právě to je na něm zajímavější než samotné bakterie.
Materiál přestal být experimentem ve sklenici a začal se po něm někdo procházet.
2. Mycelium: houba jako malá továrna
Mycelium — podhoubí hub — je jedním z nejznámějších představitelů nové generace pěstovaných materiálů.
Princip je překvapivě jednoduchý. Mycelium prorůstá organickým substrátem, například vedlejšími produkty zemědělství, a svými vlákny jej propojuje do kompaktní struktury. Po dosažení požadovaného tvaru se růst zastaví vysušením nebo tepelným zpracováním.
Výsledkem nemusí být další dekorativní „eko destička“.
Italská společnost Mogu už vyrábí komerční akustické panely z mycelia a upcyklovaných textilních zbytků. Podle technické dokumentace existují i varianty s požární klasifikací B-s2,d0, což ukazuje jednu podstatnou věc: biobased materiál začíná být posuzován stejnými výkonnostními kritérii jako konvenční interiérové produkty.
Jiný směr ukazuje londýnské studio Phyta Biodesign. Jeho systém Apia využívá myceliové panely jako součást fasádních stanovišť pro samotářské včely. Materiál zde není jen povrchem pro člověka — stává se součástí infrastruktury pro další druhy. Projekt získal v roce 2024 bronzovou medaili na RHS Chelsea Flower Show.
To už posouvá otázku ještě dál:
Musí být fasáda navržena pouze pro nás?
3. Řasy: materiál, který nemusíme pěstovat na poli
Mořské řasy jsou další fascinující surovinou. Nevyžadují ornou půdu a některé druhy rychle rostou v mořském prostředí. Zatím však nejde o univerzální stavební materiál a mnoho aplikací zůstává ve fázi výzkumu a produktového experimentu.
Právě proto je zajímavý projekt designérky India Iles — Kelp + Lamp z Royal College of Art.
Iles pracuje se skotským kelpem jako s viditelným, estetickým materiálem, nikoli s ekologickou náhražkou, kterou je třeba schovat.
V kolekci svítidel jej kombinuje s březovou překližkou, barví jej a pracuje s jeho průsvitností.
Je to drobný projekt, ale obsahuje důležitou myšlenku.
Nový materiál začne být pro design skutečně zajímavý až ve chvíli, kdy jej nevybíráme navzdory jeho vzhledu, ale právě kvůli němu.
4. Celulóza: starý materiál v nové roli
Ne všechny inovace musí vyrůst v bioreaktoru.
Celulózu používáme po staletí, ale nové výrobní procesy jí umožňují převzít funkce, které dříve často plnily syntetické materiály.
Švédská společnost BAUX ve spolupráci se studiem Form Us With Love vyvinula Acoustic Pulp — akustické panely ze směsi celulózy ze smrku a borovice a pšeničných otrub. Výrobce je uvádí jako 100% biobased, recyklovatelné a biologicky rozložitelné; panely zároveň splňují praktickou funkci zvukové absorpce.
A právě zde začíná být biomateriál pro interiérového designéra skutečně zajímavý.
Ne jako dekorace.
Jako stavební vrstva, která něco umí.
ᴳᴰ Vizualizace vytvořená s využitím generativní AI · Koncept a kreativní vedení: Grain of Design
5. Staré tričko ve stěně
Druhá velká materiálová revoluce možná vůbec nebude biologická.
Bude spočívat v tom, že si konečně uvědomíme, kolik materiálu už kolem sebe máme.
Dánský Insutex vyrábí TexBatt 37 Bio, tepelnou a akustickou izolaci z převážně recyklovaných textilních vláken, zejména bavlny a vlny. Produkt je určen například do příček, stropů a dřevěných konstrukcí; výrobce uvádí tepelnou vodivost λ 0,037 W/m·K, nízké VOC emise A+ a environmentální data doložená EPD.
V tomto případě není převratná samotná technologie.
Převratná je změna perspektivy:
staré oblečení nemusí být odpad. Může být zásobárnou vláken.
A tím se dostáváme od pěstovaných materiálů k širšímu principu cirkulární výroby:
odpad → surovina → funkční materiál → další život.
6. Když se odpad z pomerančů promění v povrch
Podobnou logiku lze aplikovat na zemědělské vedlejší produkty.
Italský Ohoskin využívá vedlejší produkty sicilských pomerančů a opuncií v materiálu navrženém jako alternativa k usni.
Materiál je určen mimo jiné pro nábytek, automotive a další interiérové aplikace.
Je ale dobrým příkladem toho, proč bychom měli být s označením „přírodní“ opatrní.
Ohoskin není usušená pomerančová slupka. Rostlinné složky jsou kombinovány s bio-based nebo bio-attributed polymery tak, aby výsledný materiál získal potřebnou pevnost, odolnost a zpracovatelnost.
A právě podobné hybridní materiály nám připomínají něco důležitého:
biologický původ jedné složky ještě automaticky neznamená biologicky rozložitelný nebo bezproblémově recyklovatelný výrobek.
Budoucnost materiálů proto nebude možné posuzovat podle jediné marketingové nálepky.
7. Moruše: inovace, která je ve skutečnosti velmi stará
A pak jsou materiály, u kterých žádnou novou technologii nepotřebujeme.
Potřebujeme si jich jen znovu všimnout.
Vnitřní vrstva kůry moruše se v různých kulturách po staletí zpracovává na vláknité materiály a papír. Současný design tento princip znovu využívá v interiéru.
Thajské studio Ango například používá vlákna z kůry moruše pro ručně vyráběné difuzory svítidel. Větve se sklízejí, vnitřní kůra se oddělí, vaří a ručně rozvlákňuje; vzniklé shluky vláken se potom přišívají na nosnou strukturu svítidla.
Jinde se morušová kůra používá přímo jako nástěnný povrch. Současné komerční wallcoveringy využívají ručně zpracované a barvené listy kůry, jejichž přirozené rozdíly v kresbě nejsou vadou, ale součástí výsledného vzhledu.
To je možná jedna z nejhezčích lekcí celého tématu.
Budoucí materiál nemusí být nový. Někdy může být velmi starý — jen použitý novým způsobem.
8. A dokonce i bahno z řeky může mít druhý život
Na opačném konci spektra stojí práce britské keramičky Neve Beill.
Experimentuje s lokálními jíly získanými kolem Londýna a z břehů Temže a s glazurami vytvářenými z materiálů, které bychom běžně přehlédli: popela, úlomků skla nalezených v řece nebo dokonce cigaretového popela.
To není průmyslové řešení problému stavebního odpadu. Je to materiálový výzkum v malém měřítku.
Ale právě takové experimenty kladou velmi dobrou otázku:
Kolik surovin označujeme za odpad jen proto, že jsme pro ně zatím nenavrhli další použití?
Nestačí říct „bio“
Mycelium, řasy, bakterie nebo pomerančová slupka vypadají v titulku skvěle. Samotný biologický původ však o skutečném environmentálním dopadu materiálu říká překvapivě málo.
Musíme znát celý příběh.
Kolik energie spotřebovala výroba? Odkud pochází surovina? Obsahuje výrobek syntetické pojivo? Jak dlouho vydrží? Dá se opravit? Lze jednotlivé vrstvy oddělit? Je možné výrobek znovu použít nebo recyklovat? A co se s ním skutečně stane na konci života?
Právě proto bude pro designéry stále důležitější materiálový pas.
Nejde už jen o hezký koncept. Evropská unie postupně zavádí systém Digital Product Passport, který má zpřístupnit strojově čitelné informace o složení, původu, environmentálních vlastnostech a konci životního cyklu výrobků. Registr DPP byl spuštěn 20. července 2026 a systém se má postupně rozšiřovat mimo jiné na textil, nábytek a stavební výrobky. Revidované evropské nařízení o stavebních výrobcích zároveň zavádí environmentální charakteristiky založené na LCA a vlastní systém digitálního pasu stavebních výrobků.
Pro architekta nebo designéra to může znamenat zásadní změnu.
Vedle barvy, rozměru, ceny a požární klasifikace se jednou může stát naprosto běžnou součástí specifikace otázka:
Co se s tímto materiálem stane za dvacet let?
Materiál, který ví, čím chce být
Možná jsme se příliš dlouho snažili materiálům vnutit naši představu dokonalosti.
Dřevo jsme sjednocovali. Kámen leštili. Přírodní vlákna nahrazovali syntetickými, protože byla pravidelnější. Výrobu jsme nastavili tak, aby z ní vycházely tisíce dokonale identických kusů.
Nová generace materiálového designu nabízí jiný přístup.
Neptá se jen, co z materiálu dokážeme vyrobit.
Ptá se také, co dokáže materiál sám.
Mycelium umí prorůstat. Bakterie mineralizovat. Celulóza vytvářet lehkou vláknitou strukturu. Kelp pracuje se světlem. Textilní vlákna mohou dál izolovat, i když už je nikdo nechce nosit. Kůra může zůstat kůrou.
Možná problém není v tom, že potřebujeme stále nové materiály.
Možná potřebujeme nový způsob, jak o jejich vzniku přemýšlet.
Design budoucnosti možná nebude spočívat ve vymýšlení stále dalších věcí. Bude spočívat ve vymýšlení lepších způsobů, jak věci vznikají, jak dlouho zůstávají a co se s nimi stane potom.
Budoucnost designu možná nebude o větší kontrole nad materiálem.
Možná bude o tom, že se ho konečně naučíme poslouchat.
Kdybyste znali celý příběh materiálu — odkud přišel, jak vznikl a kam půjde potom — změnilo by to váš výběr?
Napište nám prostřednictvím kontaktního formuláře Grain of Design.